[ Pobierz całość w formacie PDF ]
Mrzne.
Cesta, po ní~ se ubírají zbytky sibiøské armády, je zname-
nána vintovkami, kulomety, nemocnými, zesláblými a mrtvými.
Nejhoraí je utíkat, není-li kam. A tak utíkaly zbytky kolèakov-
ské armády.
Poláci, Srbové, Rumuni a Lotyai, kteøí slou~ili v Kolèakovì
armádì; si poradili. Pobili své dùstojníky a èekali, a~ pøijdou
rudí. Doèkali se.
Èechoslováci, kteøí byli nejzápadnìji, ve spìchu opustili své
vagóny a jen s nejnutnìjaím se dali na pochod podél zatara-
sené trati.
Byla to hrozná cesta. Mnozí litovali, ~e nenásledovali pøíkla-
du Polákù. Vaichni vzpomínali na sjezd, internovaný v Gor-
nostaji. Kdyby bylo po jeho, byla by ji~ celá armáda v bezpeèí.
A proklínali politického plnomocníka, generály, delegaci
z vlasti...
Plnomocenská vláda, kdykoli jí sovìty nabízely mír, v~dy
hrdì prohlaaovala:
Se sovìty nejednáme. Utneme ruku podanou sovìty ke smí-
ru!
Nouze vaak láme i ~elezo. A tak 7. února 1920 byl pode-
psán mír mezi sovìty a èeskoslovenskou armádou. %7Å„ádná
ruka pøi tom nebyla ueata.
Rudí byli milosrdní. Ne proto, ~e by byli zvláae naklonìni Èe-
choslovákùm, spíae proto, ~e rychlý ústup Èechoslovákù Za-
bajkalím a Mand~urií znamenal pro nì velkou strategickou vý-
hodu. Èechoslováci si musili probojovávat cestu proti Sem-
jonovovi a jiným banditùm, rudí se pak mohli za Èechoslováky
tlaèit kupøedu bez bojù.
U ~eleznièního mostu stojí dvì strá~e, jak bylo ujednáno v pøí-
mìøí: rudá a èeskoslovenská.
Oba vojáci jsou dìlníci. Jeden je tesaø z Jekatìrinburgu,
druhý slévaè z Brna. Oba mají stejnou uniformu, stejné zbra-
nì, stejnì upracované dlanì, obìma je stejnì zima. Jen malé
znaménko je odliauje: jeden má na èepici bíloèervenou stu~-
ku, druhý rudou hvìzdu.
Co tomu øíkáa, soudruhu? øíká rudý voják.
Bíloèervený mlèí.
Rudý pøealapuje z nohy na nohu a znovu zaèíná rozhovor:
I k vám se to jednou dostane. Vaechno bude rudé! Bílo-
èervený neví, co odpovìdìt. Také pøealapuje z nohy na nohu.
Rudý vaak nedá pokoj:
Vaae dobrodru~ství zaplatilo ~ivoty mnoho naaich nejlep-
aích soudruhù...
Naaich také, vyhrklo teï z bíloèerveného.
Vidía. Naae obìti vaak nebyly nadarmo. Teï koneènì jsme
pány my, dìlníci!
Já jsem také dìlník!
Ale støílel jsi po nás...
Bíloèervený chvíli pøealapoval. Pak se zastavil pøed rudým
vojákem, podíval se mu do jasných modrých oèí.
U~ nebudu! øekl.
Rudý voják s bíloèerveným si podali a stiskli tì~ké upraco-
vané ruce.
Pøetí~ený vlak dobrovolcù pomalu jede na východ. Vojáci
jsou v tìpluakách namaèkáni právì tak, jako kdy~ opouatìli
Ukrajinu.
Karel `ídlo, rotní kuchaø, má dva ohromné, tì~ké kufry, plné
váleèné koøisti. Jako kuchaø sice nechodil na frontu, zato tím
více si hledìl zajatcù... Dobrovolci vìdí, proè jsou jeho kufry
tak tì~ké.
V tìpluace není místo pro jeho zavazadla. Kuchaøi nezbývá
ne~ nalo~it je na otevøený vagón, kde je také polní kuchynì.
`ídlo tedy odnesl své kufry na platformu, a proto~e mrzlo,
odeael se ohøát do tìpluaky.
Je noc. Vlak více stojí, ne~ jede. Silnì mrzne. Mráz dosahu-
je 42 stupòù.
Vojákùm je v tìpluace zima, nemohou spát, proto povídají.
`ídlo by nám mohl vypravovat, co má ve svých kufrech,
pravil nìkdo, kdy~ uvázla nit hovoru.
Kuchaø vaak nezná ~ertu a utrhuje se na posmìváèka:
Co je ti do toho!
Ale byla by to avanda, kdyby ti tak nìkdo v noci kufry vyfou-
kl! odpovìdìl ten, který byl okøiknut.
Pak ael hovor zase dál jiným smìrem, ale `ídlo nemyslil
na nic jiného ne~ na své kufry. Slova právì pronesená utkvì-
la mu v mozku. Opravdu, nìkdo by mu mohl lehce v noci kufry
ukrást! Ukrást!
`ídlo je nepokojný, chvìje se. Nemù~e se doèkat, a~ vlak
zastaví.
Koneènì stanice. Kuchaø si oblékl ovèí ko~ich, pøes uai si
narazil papachu a vyskoèil z tìpluaky.
Kam jdea? volají za ním.
Ale kuchaø neodpovídá. Vaichni vìdí, ~e jde hlídat své kufry.
Zmrznea! volá jeatì nìkdo za ním, ale `ídlo se neohlí~í
a neodpovídá.
Noc je dlouhá a stále mrzne. Vlak jede pomalu, více stojí
ne~ jede. Vojáci klímají nebo vypravují. Na kuchaøe si u~ ni-
kdo nevzpomene. Teprve ráno, kdy~ u~ je svìtlo a vojáci si
jdou pro horkou vodu na èaj.
Toho dne voda na èaj nebyla uvaøena. Kuchynì je ledová
a vedle ní, na dvou tì~kých kufrech, le~í zmrzlý kuchaø `ídlo.
Poslední vlak odjí~dí na východ. A~ k Bajkalu a daleko za nìj,
vaude vlaje rudý prapor.
Zde u~ se nebojuje. Zemì si oddechla jako po velkém úkli-
du pøed slavným svátkem. Vaechna apína byla umyta, vaech-
no staré, nepotøebné harampádí vyhozeno na smetiatì.
V tìpluace, z ní~ vlaje malý, apinavý bíloèervený praporek,
je dusno. Je pøeplnìna lidmi, výpary a dýmem z laciného ta-
báku.
Bývalý dùvìrník sedí na palandì a hovoøí:
A~ pøijedeme domù, budeme muset vaechny legendy o na-
aich èinech pøivést na pravou míru. Musíme strhnout vaechno
faleané pozlátko a ukázat národu nahou pravdu, aby pøítom-
nost i budoucnost se mohla uèit z naaich chyb. Bude tì~ké
vylo~it, co to byla vlastnì anabaze. Kdyby jí nebylo, vraceli
bychom se domù spokojenìjaí, neboe vaechna krev, vylitá
v bratrovra~edném boji, padá na naai hlavu. Historie jednou
zjistí, kdy jsme slou~ili pravdì a spravedlnosti, a kdy jsme zra-
zovali sami sebe - a kdo je tou zradou vinen...
37 PRO`ÈAJ, ROSSIJA!
Vladivostok je pøecpán vojskem: Japonci, Amerièany, Fran-
couzi, ale nejvíce Èechoslováky. A ze Sibiøe stále jeatì pøijí~-
dìjí nové vlaky.
Lidé, kteøí po tolika utrpeních zachránili své ~ivoty, nyní
se v nìmém údivu zastavují u moøe. Studené vlny kalnì zele-
né vody bijí do pobøe~ních kamenù. Jejich bílé høbety bì~í
po hladinì. Malé rybáøské èluny, uvázané k molu, se zmítají
neklidnì a bijí jeden do druhého. Z komínù váleèných lodí do-
hodových mocností, které bdí nad poøádkem ve Vladivostoku,
vystupují oblaky kouøe. Mezi Ruským ostrovem a Jegeraeldem
je kousíèek volného moøe. Tudy vede cesta do vlasti.
Od moøe vane studený vítr.
Velmi èasto teï zají~dí k hlavnímu molu elegantní zámoøský
parník, hýøící èistotou, která se ve zdejaím prostøedí vyjímá ne-
zvykle. Bílá barva tìchto lodí je bìlejaí ne~ sibiøský sníh, bron-
zové obruby kulatých lodních okének jsou lesklejaí ne~ Kolèa-
kovo zlato a míniová èervená barva, jí~ je natøen lodní kýl, je
jasnìjaí ne~ druhá polovina èeského praporu.
Sny dobrovolcù ze Sibiøe o zázraèných zámoøských parní-
cích, které je vysvobodí, stávají se skutkem.
Houkají lodní sirény. Na lodi se nakládají roty a prapory. Více
ne~ na zbranì dávají teï dobrovolci pozor na døevìné kuføí-
ky, narychlo zrobené a jeatì vonící sosnovou smolou.
Vladivostok ~ije jako nikdy pøedtím. Jeho ulice nestaèí po-
jmout takové mno~ství mezinárodního obecenstva: Japonce,
Amerièany, Francouze, ruské uprchlíky a pøedevaím Èecho-
slováky.
Amerièané hrají prim. Vyhazují z kapes dolary, jako by to
byly upotøebené zápalky. V aantánech a restauracích hrají
hudby, tanèí polonahá dìvèata a potokem teèe víno, vodka
nebo silné japonské pivo Sakura . Sibiøské peníze zde ne-
mají cenu, neboe jejich konkurence s americkým dolarem je
smìaná. Vládne dolar. Jemu daly pøednost i nabarvené mi-
lenky generálù a ministrù, s takovými obtí~emi dopravené sem
z Omska a Irkutska.
Povìstná vladivostocká Joaivára - Karpaty - pro~ívá svùj
zlatý vìk...
Vladivostok je opilý, potácí se ze strany na stranu.
Jen v chatrèích na okraji mìsta, kde ~ijí pøístavní dìlníci, ry-
báøi, topièi, námoøníci, nakladaèi, není stopy po opilosti. Pra-
cuje se zde co nejhoreènìji, jak zbavit Vladivostok meziná-
rodního hmyzu.
V americkém bam se scházívají èeskoslovenatí dobrovol-
ci. Hraje tu gramofon, pije se tu lehké pivo nebo èerná káva.
Více se tu mluví, ne~ pije.
[ Pobierz całość w formacie PDF ]